Květen 2008

Jak jsem opravoval blondýnkám počítač dokončení

30. května 2008 v 9:22 | NCNS |  ČLÁNKY
Takže jsem vzal do pravé ruky myš, která toho taky už měla hodně za sebou. Několikeré porušení vnitřních vodičů kablíku myši nebo zalomení pinů konektoru PS2 v základní desce způsobené zběsilým najížděním do krajních pozic spodního okraje obrazovky. On ten kablík od myši tam bohužel nedosáhnul, ale když vyvinula jedna z uživatelek dostatečnou sílu bylo po myši. Vysvětlovat jim, že když se kablík zadrhne, stačí jen myš zvednout od podložky, posunout jí dopředu a zase položit. Kurzor se bez problémů dostane dolu. To vše bylo marné. Tento problém jsem vyřešil bezdrátovou myší. Také samozřejmě následovalo vysvětlování, že když dojde baterka, rozsvítí se na myši to červené světýlko a vyměníme baterii. Bohužel ten hlupák, který navrhoval krytku k zakrytí prostoru pro baterii, nepočítal s delšími nehty s francouzskou manikúrou, tudíž následovalo ulomení pružné části krytky a několikeré lepení. Naneštěstí, jsem to za toho blbce odnesl většinou já, protože jsem měl počítat s tím, že obě mají dlouhé nehty. Této výtce jsem se podivil, ale nic moc jsem s ní nezmohl. Je zvláštní, že když na počítači něco nejde, tak u Radky i Míši následuje zběsilé mlácení s myší o stůl. Tenhle trik je všeobecně zavedený, když například nešla televize, tak stačilo vstát, uštědřit jí jeden buchanec a obraz zase naskočil. Pokud ale udělala tu chybu, že po první ráně nenaskočila, spustila se na ní řada úderů a kopanců, dokud si to nerozmyslela anebo nechcípla. Tady většinou myš nic nesvede, tak je jen otázkou času, kdy se bude kupovat nová.
Levou rukou jsem zkontroloval zapojení zdroje a zkusil tlačítko POWER. Nic se k mému překvapení nestalo. Hned jsem se šel podívat, jestli je Péťa správně připojen k elektrické síti. Při jedné z mých minulých návštěv si totiž slečny vytáhly Péťu z elektrické zásuvky, ale já jsem hledal chybu v počítačové skříni. Na vytažený kabel, který byl schovaný za postelí, jsem přišel asi za půl hodiny. Pro ně bylo samozřejmé, že jsem za toto nedopatření mohl já. Zdržel jsem je od hodiny aerobiku a do městského bazénu se nedostaly vůbec. Jenže vysvětlovat jim, že v jejich případě je možná porucha jakákoliv a kdekoliv, neměly ani jedna náladu. Taky mě pobavila epizoda, kdy mi nešlo zapnout Péťu a po rozbrání počítačové skříně jsem zjistil, že se jim do zdroje vylilo kakao. Zaschlé Granko udělalo své a já jsem zase objednával další nový díl do jejich Péti. Samozřejmostí bylo jejich zatloukání, že s tím žádná z nich nic neudělala a kakao tam dal úplně někdo jiný. Obě se shodly, že tam bylo už začátku. Ono je pro ně vcelku normální věcí, že si koupíte zdroj do počítače plný kakaa, který dva měsíce šlape a pak si to prostě rozmyslí a odejde do elektronického nebe. Já jsem věděl, že ho tam jedna z nich nalila. Ale proti téhle přesile šílených argumentů jsem nic nesvedl. Napadlo mě, zda nemám nějakého známého psychiatra, že bych za ním zašel.
Tentokrát jsem se nenechal ošálit a zapojil jsem zástrčku do zásuvky. Vzápětí po opětovném pokusu jsem uslyšel roztočení větráků a chroupání pevného disku. V duchu jsem si řekl: "Hurá, mám vyhráno, dnes mi to trvalo jen 5 minut." Už jsem čekal jen na načtení operačního systému Windows XP. To se ale nedělo. Pořád na mě civěla černá obrazovka jejich dva měsíce starého LCD monitoru. Ten minulý byl tak dobrý, že přežil polití čajem, ale elektrický zkrat způsobený politím zásuvkové konzole, už nerozdýchal. Tehdy mě napadlo, že jim tady snad zavedu všechno vodotěsné. Divné je, že za to množství nehod, které tu již způsobily, se ani jedné z nich nic nestalo. Ten jejich anděl strážný má asi místo služby galeje.
Trochu se mi opotilo čelo. Neztrácel jsem však naději, že odsud rychle vypadnu. Zkusil jsem Péťu restartovat a prohlédl si BIOS, ale žádný problém jsem v něm na první pohled nenašel. Mezitím se vrátila Radka, takže už mi za zády dýchaly dvě. Asi sledovaly, jestli Péťovi nějak neubližuju. Ono je tak trochu běžné, že Vám lidi, ke kterým zrovna přijdete, koukají pod ruce a bedlivě Vás sledují, i když nemají sebemenší tušení, co děláte.
Míša si mezitím dolakovala nehty a věnovala nyní plně svou pozornost mě. Na otázku "Co s ním je?" jsem jí řekl několik technických termínů a měl jsem od ní na chvíli pokoj. Radka se nyní zeptala znovu, tak jsem jí to samé zopakoval jako básničku. Ony začaly si vyprávět, koho dneska kde potkaly. Po Míše házel očkem prodavač v potravinách, ale prý je tlustý jako prase a moc se potí, takže to má u ní předem ztracený, ale když tam je, tak jí bere přednostně. Míša si byla vědoma, jak této jeho náklonnosti patřičně využít a nedělalo jí to žádné problémy. Radka Míše zase vyprávěla o Tomášovi. To je plavčík z místního bazénu, že se jí moc líbí a že by ho chtěla pozvat na diskotéku, ale zatím se mu to bojí říct. Každopádně jí připadá, že má užasnou postavu a je asi opálený i pod jeho červenými plavkami, což jí imponovalo. Mě se chtělo chvílemi tak hrozně smát, že jsem musel mít v puse skousnutý křížový šroubovák, jinak vybouchnul smíchy.
Problém vypadal, na porušení bootovacího souboru. Bohužel jsem zapomněl, jak tento soubor opět obnovím. Kdysi jsem si to přečetl na netu a pak to praktikoval u jiného experta na počítače, ale už to bylo dlouho. Tentokrát jsem se nerozmýšlel a přeinstaloval jim celý počítač v naději, že pokud se budou bát, že ztratí opět všechna data, mohly by dělat méně pitomostí a já bych od nich mohl mít zase na nějakou chvíli pokoj. Ovšem ne na dlouho maximálně měsíc. Za hodinu po dokončení instalace, už holky byly nedočkavé, až zase moci budou lítat po internetu a psát si se všemi svými kamarádkami. Někdy mi přijde, že se o Péťu perou a dělají si naschvály, jinak si nedovedu vysvětlit, že je tak často rozbitý. Přece nejsou tak hloupé, aby ty všechny pitomosti dělaly nevědomky. Občas mám pocit, že na vtipech o blondýnkách je něco pravdy.
Nainstaloval jsem jim pár základních programů, ale hlavní byl pro ně Skype a ICQ. Popadnul jsem batoh a rychle valil na čerstvý vzduch.
Takže za měsíc Péťo nazdar a drž se.

Jak jsem opravoval blondýnkám počítač :-)

27. května 2008 v 7:44 ČLÁNKY
Nedávno mi zase zavolala má oblíbená sestřenice, že má zase rozbitý počítač. Už jak mi popisovala, co se jí vlastně stalo, bylo mi jasné, že po telefonu se nedozvím vůbec nic. Stále se opakující věta "Ono to nejde", mě po chvíli přestala bavit a na její naléhavé prosby jsem jí slíbil, že se u ní ukážu co nejdříve. Domluvil jsem se s ní, že se u ní ukážu druhý den večer, abych provedl průzkum a zjistil, co s počítačem provedla ona a její spolubydlící.
Abych řekl pravdu, už jsem v problematice počítačů viděl hodně. A to se nepovažuju za odborníka, ale normálního uživatele, který si dokáže sestavit počítač. Nic víc. Ale abych uvedl jeden z příkladů. Při hodině výpočetní techniky, při mém studiu na střední škole, se učitel zeptal, zda vidíme "Okolní počítače." Vyučující tím myslel ikonku na ploše Windows 2000. Všichni pochopitelně zakývali souhlasně hlavami, že ji vidí. Jen spolužačka po mé levici se rozhlížela po učebně a taky říkala, že vidí počítače okolo sebe. V tu chvíli se na ni zaměřila moje pozornost. A po zbytek hodiny jsem sledoval, co ještě mimořádného vymyslí. Po zbytek hodiny byla v klidu, tak jsem ji pomalu přestával sledovat, ale na konci hodiny nám vyučující oznámil, ať si svou práci uložíme na disketu. V tu chvíli jsem zpozorněl a upřel svou zrak na svou spolužačku po mé levici. Věděl jsem, že počítač, na kterém sedí, má disketovou mechaniku vyjmutou, tudíž jí zbyla jen mechanika na CD. Má spolužačka se moc nerozmýšlela, a disketu bez mrknutí oka založila do tvarovaného místa pro CD u vyjeté mechaniky. Ta se při zavírání za mírného rachtání vzpouzela zavření, ale po důsledném kopanci od mé spolužačky už neměla na výběr a disketu schroupla, ale napořád. Po tom, co jsem viděl, jsem se měl před ní na pozoru a nepůjčoval jí pro jistotu žádné svoje věci. Má spolužačka nakonec dostudovala s maturitou, i když to kolikrát oplakala.
Ale zpět k mé sestřence. Přišel jsem k jejím dveřím, zazvonil a čekal, co se bude dít. Po chvíli mi otevřela spolubydlící v šortkách a bílém tričku. Mezi zuby jsem procedil pozdrav, protože jsem se snažil udržet si v plicích ještě trochu čerstvého vzduchu, než se plně nadechnu přeparfémovaného puchu z jejich skromného příbytku. To jsem si pamatoval z minula. A taky to, co jsem si vyslechl, když jsem chtěl vyvětrat jen místnost, kde se nacházel jejich elektronický miláček. Mimochodem jmenoval se Péťa, chudák, který jim zde zůstal na pospas. Ale přišlo mi to logické. Je to počítač, tak je to Péťa. Oni mu ani jinak neříkali. Když jsem jeho jméno slyšel před několika měsíci poprvé, tak jsem si připadal jako debil a proklínal jsem chvíli, kdy jsem v nestřeženém okamžiku vypustil informaci, že se ve firmě starám o počítače. Spolubydlící Míša si zrovna lakovala nehty na nohou, tak jsem trochu vycítil, že má ohlášená návštěva ji přišla trochu nevhod. Když jsem se jí zeptal, kde je Radka, tak mi stroze řekla, že se zdržela v solárku, ale čeká ji každou chvíli. V duchu jsem doufal, že nebude Radka sežehlá a já to nebudu poslouchat dvě hodiny pořád dokola. Ona všechny svoje pocity hrozně prožívá, takže by jí z toho taky mohlo trefit nebo dřív mě.
Usedl jsem rychle za počítač (Péťu) a prohlédl si novou klávesnici. Ta stará bohužel nepřežila polití kafem a následné opláchnutí vodou, které ji ty dvě uštědřily při jedné z jejich mnoha malých nehod. Při mém, pro ně absolutně nelogickém, dotazu, proč ji ještě myly, mi se samozřejmostí odpověděly, že byla špinavá. Jo jasně. To se přece u zašpiněných věcí dělá. To že jsou na elektřinu, je jim vlastně jedno. Občas vypereme televizi nebo rádio. To je normální. Moje logika tady prostě končí.
Pokračování zítra.

TEST

13. května 2008 v 15:40 | NCNS |  ČLÁNKY